MHD už jezdit nemůžu. Už jen zvuk jedoucí tramvaje mi to připomene.

Jsem obyčejná ženská, nedávno jsem oslavila 50. narozeniny a od malička žiju v Praze. Vždycky jsem to tu milovala a nikdy se tu nebála. A vůbec nikdy by mě nenapadlo, že by mě v mém věku někdo přepadl. Takže jsem na něco takového nikdy ani nepomyslela a myslela si, že se to stává hlavně mladším, hezčím...

Jednou jsem jela za kamarádkou do jiné části Prahy. Bylo ještě plné světlo a nenapadlo mě se něčeho obávat. Po výstupu z tramvaje mě najednou někdo chytil za vlasy a odtáhl ke stromu. Přirazil mě k němu, něčím na mě tlačil a říkal, že když se pohnu, tak mi to tlustý břicho rozpáře. Strašně jsem se bála, měla zavřené oči, plakala a klepala se. V pozadí jsem slyšela zvuk odjíždějící tramvaje, ze které se ozývalo hlášení další zastávky. Nevím vůbec kdo to byl a jak přesně se to stalo. Pamatuju si, že si moji ruku strkal do rozkroku a třel si ho.

Nemůžu ten zvuk hlášení zastávek slyšet. Nenávidím ho. Vrací se mi s ním ten obrovský strach, nepříjemný tlak na břiše a slova toho člověka. Od té doby musím chodit do práce pěšky. Nemám řidičský průkaz a do MHD prostě nevlezu. Přátelům a rodině říkám, že to dělám pro své zdraví. Pravdou je, že mě celá situace stále víc trýzní. Dokonce zvažuju přestěhování do menšího města, ale je to pro mě děsně těžké. Opustila bych všechno, co znám.