Přišla jsem o tu čistou radost z dětství.

Kdybyste mi tento příběh vyprávěli před dvěma lety, řekla bych jak je to hrozné a že jsem vděčná, že se mi nic takového nestalo. Vůbec jsem netušila, že mysl dokáže zcela vymazat něco tak podstatného. Ale přitom si třeba živě pamatuju, jak jsem se těšila do první třídy. S rodiči jsem vybírala svoji první aktovku snad dva měsíce. Nakonec jsme ji našli a prvního září spolu šli slavnostně do školy. Od druhého dne mě ze školy doprovázel můj bratranec, který mě takhle občas vyzvedával i ze školky. Bylo mu 15 let.

Jedno odpoledne mě jako vždy vyzvedl ve školní družině. Cestou domů jsme se smáli a povídali si. Ale najednou mě chytil za ucho mé krásné školní tašky a zatáhl mě do nějakého panelového domu poblíž. Vůbec nevím co říkal. Pamatuju si jen útržky. Jeho doširoka otevřené oči, jeho přirození, moje kalhotky u kolen a jak na sebe sahá. Najednou nic. Tma.

Vzpomínky se vrátily jako blesk z čistého nebe ve chvíli, kdy jsem se svojí dcerou vybírala tašku do první třídy. Od té doby přicházejí nečekaně – během pauzy na oběd, při čekání na tramvaj, v noci…Manželovi jsem nic neřekla. Hrozně se stydím a bojím se, že by to nepochopil. Už jen proto, že se s mým bratrancem občas potkáváme na rodinných oslavách, na kterých se děsím toho, že dceru ztratím z dohledu.