Ztratila jsem důvěru ve druhé i radost z toho, že zvládnu žít sama.

Můj život nikdy nebyl úplné peříčko a často jsem si představovala, jaké by to bylo být normální. Dnes mě někdy přepadne pocit, že jsem za tohle rouhání dostala trest. Je mi 30, ale jsem nesoběstačná. Jsem na vozíku a 3× denně ke mně dochází osobní asistence. Mohla jsem sice žít v krásném velkém domě s mými rodiči a armádou pomocníků, ale já se chtěla osamostatnit.

Stalo se to před pěti lety, kdy jsem se přestěhovala do vlastního bytu. Domluvila jsem si několik asistentů a vždy na desátou přišel jeden, který ještě studoval na univerzitě. Sexuálně mě zneužíval, ponižoval a vystavoval pocitům bezmoci. Třeba když mě při svlékání nechal nahou několik desítek minut. Otíral se o mě, osahával mi prsa a různě si o mě třel své přirození. Někdy se rozhodl, že je v deset hodin skvělá doba na sprchu a při té příležitosti mě zkoušel uspokojovat prsty či mycí houbou. Vždy jsem úplně ztuhla a nebyla jsem schopna říct mu, aby přestal. Zatínala jsem zuby tak silně, až jsem dostávala křeče do čelistních kloubů. Po jeho návštěvě jsem často nemohla otevřít ústa celou hodinu. V noci jsem začala skřípat zuby a prokousávám si tváře do krve. Začal se u mě objevovat nepředvídatelný a nekontrolovatelný třes, u kterého cítím paniku, že spadnu z vozíku.

Teď už mám novou asistentku, milou dívku. Ale vždycky když se na hodinách blíží desátá všechny ty hrůzy se vrátí. Ztuhnou mi čelisti, začnu se třást a kousat vnitřní strany tváří. Nikdy jsem nic neřekla. Nechci se vrátit do zlaté klece svých rodičů, takže musím nadále využívat služby asistentů.