Ztrácím půdu pod nohama vždy, když si vzpomenu na to, co mi dělal.

Potkali jsme se na vysoké a už v prváku se dali dohromady. Hrozně se mi líbil. Byl krásný, chytrý, z velkého města, zajímavý a znal spoustu míst i lidí. Já jsem tehdy přišla z maloměsta, kde nic nebylo. Jen dva supermarkety a vyhlídky na práci žádné. Trávili jsme spolu veškerý čas a scházeli se na kolejích. Tehdy mi to nepřišlo zvláštní. Říkal, jak moc mě miluje a že se mě nemůže nabažit. Zpočátku mi to zvedalo sebevědomí. Říkal, jak jsem krásná a chytrá. Chytrá až natolik, že jsem mu postupně pomáhala s psaním různých prací a úkolů a nakonec je psala za něj. Ale to vidím až teď, z odstupu. Tenkrát jsem si přišla důležitá a měla za to, že tak se to ve vztahu přece dělá.

Dokonce jsem kvůli němu změnila oblékání, abych se mu ještě víc líbila. Zpočátku bylo naše milování krásné. Postupem však chtěl sex okořenit různými praktikami, které se mi od začátku moc nelíbily. Ale milovala jsem ho, takže jsem k různým věcem svolila. Když jsem pak říkala, že je opakovat nechci a že mi jsou nepříjemné, nedbal na to. Když jsem prý neřekla poprvé, že se mi to nelíbí, tak ať teď nedělám citlivku. Cítila jsem se hrozně, ale nechtěla jsem zničit vztah. Nechtěla jsem si připadat divná, staromódní, zbabělá. Začal při sexu víc projevovat sílu a já se ho najednou bála.

Po roce a půl jsem se s ním rozešla. Když si vzpomenu, k čemu mě zmanipuloval a nutil, sevře se mi žaludek, je mi na zvracení a točí se mi hlava. Ztrácím půdu pod nohama a mám pocit, že se propadám někam hluboko. Nejvíc mi ty flashbacky spustí cokoliv, co připomíná pokoj na studentské koleji. Tam se to totiž dělo nejčastěji.