Silonky už nosit nemůžu. A z práce jsem musela odejít.

V té firmě jsem pracovala 10 let a v životě by mě to nenapadlo. Vlastně jsem s tím člověkem za tu dobu strávila celkem dost času – byli jsme kolegové z kanceláře, kde nás dohromady pracovalo pět. Měli jsme až přátelské vztahy, znali jsme svoje rodiny a občas se i svěřovali. Svou práci jsem měla ráda a myslím, že jsem v ní byla dobrá.

Povýšili ho do pozice našeho vedoucího. Při jedné ze schůzek jsem seděla vedle něho, jako už mnohokrát předtím. Tenhle meeting ale změnil úplně všechno. Asi uprostřed porady jsem najednou cítila, jak mi jeho ruka zajela pod sukni až ke kalhotkám. Hrozně jsem se lekla a úplně zkoprněla. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Slyšela jsem trhnutí tenké látky silonek, které jsem měla. Stehno u kalhotek mi zmáčkl, přejel mi po intimních místech, dal ruku pryč a dělal jakoby nic. Byla jsem v šoku a nebyla schopná pohybu, chtělo se mi zvracet a po celou dobu porady jsem neřekla ani slovo. Jen jsem se zaraženě usmívala.

Do teď se mi ten zvuk roztržení silonek vrací. Už je nemůžu nosit a jen vidět je na nohou někoho jiného všechny ty vzpomínky vrátí. Pokaždé celá ztuhnu a nedokážu mluvit. Z práce jsem musela odejít. Začala jsem zpochybňovat svoji hodnotu i záměry lidí kolem. Nedokážu být v prostoru s muži, aniž bych nebyla roztržitá, nervózní a neustále ve střehu. Představa pracovního pohovoru mě děsí stejně, jako myšlenky na nějaký nový kolektiv. Na úsměvy kolegů, na silonky a sukně kolegyň…Nevím, jestli vůbec můžu přemýšlet o něčem takovém, jako je pracovní kariéra.